Hliník a jeho slitiny mají díky tvorbě dobře držící a kompaktní oxidové vrstvy relativně dobrou odolnosti proti korozi. Vytvořený oxid hlinitý se ale rozpouští jak v kyselých (pH < 4), tak zásaditých (pH > 8,5) prostředích. Poté, co je oxidová vrstva rozpuštěna, proces koroze pokračuje dále přímo na kovu, takže povrchy jsou narušeny stejnoměrně. K samovolnému zvýšení pH nad hodnotu 8,5 může docházet (po zahřátí) ve změkčených vodách. Pokud se na hliníkových površích usadí nečistoty a kaly, zejména magnetit z jiných částí soustavy, může pod vrstvou úsad, v důsledku snížení pH, docházet ke vzniku korozních míst.
Druhy koroze hliníku:
- důlková koroze (pitting)
- galvanická koroze
- koroze z vnitřního pnutí
- mezikrystalická koroze
Důlková koroze
- dochází k lokálnímu narušení
- za přítomnosti chloridů ( 200mg/l)
- při znečištění povrchu, v jehož důsledku vznikají rozdíly v koncentraci kyslíku
- v přítomnosti dalších kovů na povrchu – částečky železa atd…
- vzniklý důlek může vést až k perforaci materiálu
Galvanická koroze
- vzniká, pokud je v systému přítomen ušlechtilejší kov (měď, železo, nerezová ocel…)
- rychlost tohoto typu koroze závisí na velikosti rozdílu potenciálu mezi přítomnými kovy, elektrické vodivosti prostředí a poměru povrchů obou kovů
- vzniká, když je hliník v přímém kontaktu s částečkami ušlechtilejšího kovu nebo jsou-li ve vodě přítomny ionty tohoto kovu
Koroze z vnitřního pnutí
- vznik trhlin, který může vést až ke zlomu
- probíhá mezikrystalicky a nevykazuje viditelné produkty koroze
- riziko zvyšují chloridové ionty ve vodě
Mezikrystalická koroze
- u nehomogenního materiálu, vzniká na hranici zrn
- vedle sebe leží méně ušlechtilý a ušlechtilý materiál, v místě hranice zrn se tvoří galvanické částice – v přítomnosti elektrolytu (vody) se méně ušlechtilé části rozpustí
- zejména u Al slitin
